Mrak a duna
Mrak a duna
Jeden velmi mladý mrak (je přece známo, že život mraků je krátký a stále v pohybu) se vydal na svou první cestu po obloze v doprovodu stáda načechraných mráčků různých tvarů. Když míjely ohromnou saharskou poušť, ty zkušenější mraky ho povzbuzovaly: Poběž! Přidej!
Jestli se zastavíš, je s tebou konec. Mrak byl však zvědavý jako všichni mladí a pomaloučku klesal dolů, pryč od mračného stáda, podobně jako by na pastvě opouštěl stádo bizonů. Co děláš? Pohni se! Hučel za ním vítr. Ale mráček uviděl duny zlatého písku a to byl úchvatný pohled. Duny mu připadaly jako zlato, se kterým si pohrává vítr. Nevšímal si toho, že se sám zmenšuje.Jedna z dun se na něj usmála. Ahoj, řekla mu. Byla to duna velmi půvabná, právě stvořená větrem, který si pohrával s její zlatavou kšticí. Ahoj, jmenuji se Olda, představil se mrak. Já Tina, odpověděla ta duna. Jak si žiješ tady dole? O ó ..slunce a vítr…je trochu vedro, ale dá se to vydržet. A co ty?“ „Slunce a vítr…velké cesty po obloze.“ „ Můj život je tak krátký. Jestli se vrátí velký vítr, asi zmizím. Mrzí tě to? Trochu. Zdá se mi, že nejsem k ničemu. Já se taky brzy změním v déšť a spadnu. Tak to musí být. Duna chvíli váhala a pak řekla: Víš, že my nazýváme déšť rájem? Nevěděl jsem, že jsem tak důležitý, smál se mrak. Slyšela jsem vyprávět od starých dun, jak je déšť krásný. My se při něm pokrýváme obdivuhodnými věcmi, které se nazývají tráva a květiny. To je pravda. Ty jsem viděl. Já je pravděpodobně neuvidím nikdy, postěžovala si duna a skončila rozhovor. Mrak chvíli přemýšlel a pak řekl: Mohl bych na tebe napršet já..Ale zemřeš…Zato ty rozkveteš, řekl mrak. Začal padat a přitom se měnil v duhově zbarvený déšť. Příští den byla duna celá rozkvetlá.
Jedna z nejkrásnějších modliteb, který znám, praví: pane, učiň mne lampou. Já sám sice shořím, ale daruji světlo ostatním.